Boj skutečnosti - 2. část UVĚZNĚNÁ

3. června 2011 v 19:48 | Literární Talent |  Boj skutečnosti
Autor: Madde
Věk: 15 let


Chloe si po lehkém obědě šla za pomocí dvorních dám obléct šaty. Možná by to zvládla i sama, ale matka chtěla vše dokonalé. Vypadala úžasně. Vlnky vlasů jí spadaly do tváře a modré hedvábné šaty ji zdůrazňovaly štíhlou postavu.
"Chloe? Proč se tak tváříš jako bys šla na pohřeb buď ráda že.."
"Ty šaty jsou nádherné" Přerušila tiše svoji matku.
"No ne. Konečně něco rozumného. Vypadáš jako princezna dnes určitě se…"
"Seznámím s mím budoucím manželem… Já vím" Otočila se a utrápený výraz jí z tváře nezmizel. Záviděla ptákům křídla a svobodu. Připadala si jako vězen ve vlastním těle.
"Proč tolik povyku matko? Lidé umírají ve válce a je miliony zraněných a my tady budeme chodit na nějaké slavnosti a utrácet peníze za naprosté zbytečnosti. Vůbec to nechápu!"
"Chloe! Proč zase začínáš o válce? Copak za to mohu? Mohu snad za to, že začala a že můj nebohý syn za nás všechny bojuje? Musíme myslet také na sebe…"


"Ale ne jenom na sebe! Naše rodina má zrovna štěstí, ale co třeba Legnesovi, co přišli o všechny 3 syny? Sice si musíme vážit toho, co máme, ale nesmíme to přehánět a myslet na ostatní…"
"Tak dost! Být já na tvém místě radši pomlčím a koukám se vdát nebo ti holčičko už nikdo nepomůže." Audrey vyběhla se slzy ven a Chloe si uvědomila, že to asi přehnala. Jenom že její trápení bylo ještě větší. Pokaždé když uviděla titulky novin a statistiky mrtvých, nemohla ani polknout. Přišla za matkou se omluvit a vysvětlila jí, že ráno zase viděla noviny a celý den na to musela myslet.
Odpolední slavnost probíhala v uvolněné atmosféře všichni se bavili svým snobským způsobem. Byli tam nejvýznamnější rodiny, které tady v Jižní Francii žili. Victoria Roxel jedna z nejbohatších žen v širém okolí, která i slavnost pořádala, seznámila Chloe se svými syny Edmondem a Vincentem, který ji měli dělat společnost. S otráveným výrazem poslouchala Edmnondovi snobské řeči o tom, co všechno dokázal a koho všechno zná.
"Víte Chloe. Vypadáte úžasně. Přímo božsky. Rád bych vás někdy pozval soukromně na večeři" Jen to ne. Pomyslela si Chloe a přemýšlela jak se z toho vyvléknout.
"No milí pane Roxele, až budu mít čas tak vám dám vědět." Edmond nebyl ošklivý jenom strašně nafoukaný. Jeho černé havraní vlasy bili do očí, zatímco pronikavě zelené oči dokázali okouzlit každou dívku jenom ne Chloe. Vincent byl na rozdíl od svého staršího bratra mnohem větší optimista a neměl rád takové akce. Byl to Chloin kamarád, protože byli ve stejném věku tak si i dobře rozuměli. Často doprovázel Chloe při jejích vycházkách, ale svoje přátelství veřejnosti moc neukazovali tak že ani Vincentova rodina to nevěděla.
"Chloe mohu s vámi na chvíli mluvit?" Přerušil svého bratra Vincent
"Ovšem" Usmála a popošli trochu dál.
"Už dlouho se vám snažím říct.. Nenacházím správná slova a.."
"A?"
"Miluji vás Chloe. Už od první chvíle, co jsme vás uviděl.. Vypadáte jako anděl a vím, že jsme stvořeni jeden pro druhého. Prosím staňte se mou ženou." Ty slova na Chloe přistála jako rána do břicha. Nemohla dýchat, jak jí to zaskočilo. Vincent byl pouze její přítel necítila k němu žádné city a neměla pocit, že by někdy vůbec cítit mohla.
"Chloe jste v pořádku?"
"Omlouvám se já…" Naprosto zaskočena odešla ven z místnosti. Proboha, co se to stalo? Zoufale zašla až k pobřeží a nevěděla, co má dělat tak si sedla do písku a nechala své myšlenky plynout.
"Tak tady jsi! Matka tě všude hledala už musíme jít." Přiběhl Gilbert, a když uviděl, že Chloe pláče znejistěl.
"Copak se stalo?"
"Já už takhle nemohu… Tohle není můj život." Gilbert vzal Chloe kolem ramen a vedl ji k autu.
kk
"Musíme si promluvit." Chloe přistoupila k matce a otci s vážným výrazem.
"Stalo se něco vážného?" Zeptal se otec a matka znejistila.
"Ano já už takhle žít dál nemohu. Dnes jsem dostala nabídku k sňatku, ale odmítla jsem."
"Co.. Cože jsi udělala?!" Zeptala se nevěřícně Audrey.
"Chloe to snad ne.."
"Prosím vyslechněte si moje slova. Ať už se mnou budete souhlasit či ne jsem odhodlaná odjet. Pojedu nejdříve do Paříže a potom z Francie odjedu do USA. Chci procestovat svět a až se vrátím, vdám se a začnu žít rodinný život."
"Chloe… Proč nám to děláš? Když odjedeš tak…" Matce stékali slzy po tváři.
"Já vím, maminečko. Já vím, ale ta touha je ve mně je tak silná, mé představy jsou ve hvězdách…" Matce stékaly slzy po tváři a otec konečně viděl ve své dceři vzdor.
"Jsi jsi opravdu tak jistá?"
"Naprosto. Já vím, že dívky v tomto světě nemají moc šancí se prosadit a nejsou moc uznávané, ale to mě nezajímá, protože já si půjdu za svým…"
"Po kom to dítě je? Moje sladká holčička… Dítě moje.. Bědovala její matka.
"Maminko je mi to moc líto, ale zítra odjíždím do Paříže.. Omlouvám se za tu bolest, ale já musím." Políbila svoji matku na tvář a odešla do svého pokoje.

Druhý den ráno na nádraží stála Chloe v dlouhé sukni a bílé halence a s velkým baťohem v pravé ruce držela fotoaparát a v levé další tašku. Vypadala trochu zvláštně, ale to jí nevadilo byla naprosto štastná, ale když se podívala na svoji matku a otce chtělo se jí plakat.
"Jsi ji jistá, že to chceš udělat Chloe?" zeptal se jí s vážným výrazem otec.
"Vždyť žena nemá v tomhle světě šanci!" Křičela na ní její matka.
"Pierra jste také nezastavili.."
"Chloe! Válka je něco jiného kolikrát ti to mám opakovat?!"
"Ne maminko život je válka s kterou musíš bojovávat a nevzdávat to." Naposled políbila svoje rodiče aspěchala ke svému kupé.
Vyhlédla z okna a zamával jim a matka naposled za pomalu se rozjíždějícím vlakem rozeběhla a azkřičela
"Chloe! Moje holčičko mám tě ráda! Slyšíš?! Nikdy tě nechci ztratit! Dávej na sebe pozor!" Otec ji objal a společně zamávali své dceři.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám díla uživatele Madde?

Ano
Některé
Trochu
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama