Boj skutečnosti - 1. část DOPIS

2. června 2011 v 21:11 | Literární Talent |  Boj skutečnosti
Autor: Madde
Věk: 15 let


Anotace: Mladá Chloe si žije svůj spokojený život s rodinou v malém malebném městečku na Jihu Francie. Její otec je bohatý obchodník a matka zastává staré zvyky. Jelikož se píše rok 1917 a ve světě zuří Velká válka jeden z Chloiných bratrů odešel dobrovolně na frontu. Chloe má dobrodružnou povahu toužící po poznání světa a vzdělání, ale matka tvrdě trvá na tom, že dívka z dobré společnosti by se měla vdát a nemyslet na něco takového. Jenomže Chloe se nevzdává a i přes bolest, kterou matce díky svému odchodu způsobí na rok odjede kde se stane něco o čem vždy jen snila.
Výslovnost- (Chloe-Kloé, Gilbert- Žilbért, Jerome- Žeromé, Mademoiselle - Madmazel, Audrey - Odrey)

Chloe se zamyšleně dívala na oblohu a její dokonalé husté zlaté vlasy se lesky v záři slunce. Modré oči, jako nebe zářili nad malým nosem a srdčitými rty. Celé její tělo mlčky poslouchalo zvuk moře. Byla to okouzlující dívka, která se i přesto lišila od všech ostatních. Milovala knihy a nebála se světa, úsměv jí na tváři často nechyběl a vždy všeho dosáhla, až na jednu věc. Její povaha toužila po poznání světa, největší touhou pro ni se stal sen, že jednou odpluje aspoň na rok z Francie do Ameriky a přes z ní do dalších zemí. Její snění vytrhl hlas její matky.
"Panebože Chloe! Kde jsi byla? Všude jsem tě hledala! To nevíš, že máme jet vyzkoušet ty šaty na čtvrteční slavnost?" Její matka Audrey byla svérázná žena, která zastávala staré tradice a jelikož byla Chloe její jediná dcera využívala jí k tomu, aby dělala všechno jako ona.
"Maminko, nemůže to počkat…? Tady je tak krásně, klid od všech starostí.."
"Neodmlouvej a pojď nebo to nestihneme!"
"Uklidni se, za co by ten život stál, kdybychom aspoň tu chvíli nepočkali?"
"Tak dost!" Vzala ji pevně za ruku a táhla ji k domu, kde na ně čekal jejich royce royal a šofér Jerome, který se na Chloe soucitně usmál. Chloe tyhle akce neměla ráda na rozdíl od své matky si nepotrpěla na těsné korzety a dlouhé šaty, které v těchhle slunečných dnech působili potíže. Tady na Jihu se nacházely dvě skupiny lidí. Ti hodně aristokratčí a nóbl bohatí, kteří se scházeli na různých akcích v nejdaržším oblečení a ta druhá skupina byla taky plná bohatých a známých lidí, jenom že ty měli pohodový styl života plný normálního oblečení a spousty zábavy. Chloe chtěla radši zapadat mezi ty druhé, protože tohle se jí ani trochu nelíbilo. Když se na ní v malém obchůdku vrhla švadlena neztrácela hlavu a nepřestála se usmívat, nic jiného ji totiž nezbývalo. Když pak dorazili domů ladně odkráčela do svého pokoje a vzala si svoji oblíbenou knihu od Honorého de Balzaca. Sama byla realistkou, a proto v realismu nacházela svoji duši. Západ slunce dával Chloe najevo, že musí na večeři do velkého sálu. Jejich villa byla dědictví otcovy rodiny už od roku 1800. Chloe se převlékla do lehké večerní róby a vešla do prostorné místnosti.
"Dobrý pod večer má milá" Usmál se na ni láskyplně otec a bylo vidět jak mu na jeho jediné dceři záleží. V místnosti byli ještě straší bratr Gilbert a její matka, Pierre její nejstarší bratr odešel před 2 lety na frontu a Chloe se nemohla pořád zbavit pocitu, že tu někde je. Volná židle přímo vedle ní byla prázdná a pokaždé, když se na ni podívala, slyšela jeho smích. Jenom on jí totiž doopravdy rozuměl a vždy ji ve všem podporoval. To se, ale změnilo, když roku 1915 oznámil své rodině, že z povinnosti ke své zemi musí jet bojovat a zachránit náš lid. Otec byla na něj hrdý a matka sice taky, ale nedokázala skrýt velkou obavu nad tím, že ho ztratí. Uteklo to jako voda a už to byli 2 roky, co se Pierre snažil o přežití a zatím úspěšně. Jelikož od něj často dostávali dopisy veděli, že je v pořádku. Když po večeři otec vstal a jako obvykle si šel vykouřit doutník do svého salonku zavolal si výjimečně Chloe, aby šla za ním.
"Drahokame můj zlatý, děje se něco?" Všiml si utrápeného výrazu své dcery.
"Ach otče, to stejně nepochopíš. Musím jít na tu slavnost a nemohu nic dělat."
"Však víš, že tím mamince uděláš radost." Usmál se pyšně na svoji dceru.
"Matce bych jedině udělal radost tím, že se vdám, ale na to nechci ani pomyslet."
"Chloe prosím vždyť je ti 20… Máš nejvyšší čas, nebo tě chlapci nebudou chtít. Na té slavnosti se určitě seznámíš se svým budoucím manželem."
"Prosím ne. Ještě ty začínej už takhle toho je an mě moc… Ty víš, co je můj sen."
"Chloe dost! Nezačínej o tom ano? Víš, co by jsi své matce způsobila tím, že bys odjela a nevdala se?"
"Vím a také mě to trápí, ale nemohu s tím nic dělat. To ty nepochopíš otče jenom Pierre se mě vždy zastal.."
"Miláčku ty víš že bych pro tebe udělal vše, ale tohle není v mích silách.." Zoufale se podíval na svoji dceru.
"Nevadí musím se s tím naučit žít."
"Ty jsi moje dcera pojď sem!" Chloe se k němu naklonila a on ji políbil na tvář. Den jako jiný, pomyslela si když odešla a v tu chvíli k ní vtrhla služebná a podal jí dopis.
"Mademoiselle Chloe zapomněla jsem vám to odpoledne dát dnes to přišlo" Chloe se nadšena vrhla na obálku a věděla, že je od Pierra.
Nejdražší Chloe
Stěží tu přežívám a do smíchu mi také není, ale když pomyslím na tebe, Gilberta a nejdražší maminku a otce, vím, že jenom díky vám ještě žiji. Prosím nezlob se, že jsem ti už dlouho nemohl odepsat, alevíš jak to tu chodí a ještě k tomu jeden můj kamarád byl vážně zraněný a já mu musel pomoci. Je to stejné jako na začátku války, nic se nezměnilo. Ten pach se nedá vydržet a vši máme všude. Jediný kamarád mi zůstal na živu a ostatní leží na území nikoho úplně tuhý nebo jsou poházeni kolem nás. Nevím jestli to ještě dokážu. Není to nic jednoduchého, ale nikdy opakuji nikdy se nesmíme vzdát ani ty ani já! Když vyhovíš mamince ráda tě do toho světa jednou pustí věř mi, tak jako pustila mě. Doufám, že je tam u vás krásně slunečno, protože tady hrozně prší a bláto máme všude, ale to není nic zvláštního už jsem si zvykl. Jak jsem říkal, nesmíme to vzdát a bojovat za naše životy a svobodu, i když jsou i jiné možnosti tahle z nich je nejlepší.
Líbá tě tvůj Pierre
PS: Nevzdávej to
Chloe stékali slzy po tváři a pomalu uložila dopis zpátky do obálky a vložila do svého sekretariátu. Jeho slova ji promluvila vždy do duše a mrzelo jí, že nemůže Pierre domů. Proti válce neměli její starosti šanci. Byl zázrak, že byl na živu a ona se za něj každý den modlila. Ovšem teď zase musela myslet na čtvrtek a slavnost, na kterou se ani trochu netěšila…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se Vám díla uživatele Madde?

Ano
Některé
Trochu
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama