Poslední sbohem

28. května 2011 v 15:29 | Literární Talent |  J - Smutné.
Autor: NicaCola
Věk: 19
Černovlasý, asi devatenáctiletý mladík si utřel do potrhaného rukávu orosené čelo. Podíval se dolů...pod sebe... tolik aut, tolik lidí...
Přelezl zábradlí a v pravé ruce držel svoji nejcennější věc...svůj deník. Ví, že až ho tady najdou, bude deník první věc, kterou objeví.
Odvrátil pohled a zadíval se do své dlaně. Deník už toho má hodně za sebou. Píše si ho od svých dvanácti let. Nikdo o tom neví...nikdo. Ani jeho bratr Tom. Prostě nikdo...
Na špinavé desky deníku kápla slza...mladíkova slza. Slza bolesti....


Nikdo nechápe jeho bolest. Nikdo. Je na to sám...Ale už dlouho nebude... nechce se už víc trápit. Ty hlasy v jeho hlavě nemizí, jak slibovali doktoři... Je to stále horší a horší...
Vzal deník, naposledy se na něj podíval a potom ho založil do kapsy... Zadíval se opět pod sebe a zašeptal poslední slova, která měl na srdci. Nikdo s ním tady není...všichni ho opustili. I jeho bratr Tom. I jeho skupina TokioHotel...všichni. Ale on na ně nikdy nezapomněl a tyto poslední slova jsou pro ně...
"Odpusťte mi, prosím a ...Tome, mám tě rád. Sbohem..."zašeptal chvějícími se rty.
Pak zavřel oči a...skočil. Prostě skočil. Vítr si jemně pohrával s jeho černými vlasy, ale on cítil vysvobození...vysvobození z té bolesti...
***
"Tome..."zašeptala Julie a přiběhla k dredatému mladíkovi.Pevně ho objala a on se mohl vyplakat na její rameno.
"Už něco zjistili?"zeptala se ho a on přikývl. V ústech cítil příšernou hořkost...nemohl mluvit. Každé slovo ho bodalo víc a víc do srdce.
"Bill...utekl a ...spáchal sebevraždu."zašeptal skoro neslyšně, ale Julia ho slyšela...
Objala ho ještě pevněji, ale to už k nim přišel jeden z policistů.
"Tom Kaulitz?"zeptal se a Tom si všiml, že v ruce drží nějaký deník s černými deskami.
Přikývl.
"Tohle by jste si měl nejspíš přečíst."řekl smutným hlasem a deník mu podal. Přes slzy skoro nic neviděl, ale uchopil ho pevně do svých rukou.
Podíval se na Julii a ona přikývla. Odešla a zůstal v pokoji sám. Posadil se na postel a chvějícími se prsty deník otevřel na první straně...
Už je mu to jasné...je to deník Billa. Nevěděl, že ho píše...nikdy mu o tom nic neříkal.
Rozsvítil si stolní lampičku a začal číst...Bill začal deník psát od svých dvanácti let. Jsou tady snad všechny jeho vzpomínky...I toho osudného dne...

12.5.2007
Dneska se stalo něco hrozného. Měli jsme o5 s klukama koncert, který se nám povedl, ale potom... před halou našli dívku. Mrtvou dívku...vzala si život. Nechápal jsem to...vzala si ho kvůli mně!! Nechala dopis na rozloučenou...pro mě. Psala, že beze mě nedokáže dál žít. Bože, nechápu to. Vždyť mě ani neznala, tak proč to udělala? Znala jenom Billa Kaulitze z fotek, plakátů a televize a ne mně...pravého Billa! Nevím, jestli se z tohohle šoku někdy vzpamatuju.

Tom se zamračil a snažil se zdržet slzy. Moc dobře si pamatoval na ten den, kdy se to stalo. Bill byl z toho úplně v šoku. Pořád si myslel, že je to jeho vina...


20.5.2007
Je to den ode dne horší. Nikdo mě nechápe. Cítím se, jako bych byl v nějakém cizím těle. Pořád mám před sebou tvář té mrtvé holky...tvář bez života...
Co mám, sakra, dělat dál? Kdo mi může pomoci? Jo...Tom se o to snaží, ale on necítí uvnitř sebe, to, co já... Musím se z toho vyspat a pak...pak to bude možná dobré.



28.5.2007
Už to asi nevydržím. Další a další dopisy od fanynek, které mi píšou, že beze mě nedokážou žít...Už to víc neunesu... Sláva je krásná věc, než se "něco" pokazí. Cítím, že se mnou není něco v pořádku a ostatní si toho všímají také. Tak rád bych byl zase ten usmívající se kluk, ale bohužel...čas nazpátek vrátit nejde...

Tom otočí další stránku. Ten datum...6.6.2007 byl snad nejstrašnější den v jeho životě. Billa zavřeli...Billa zavřeli do blázince. Doktoři říkali, že si ho tam nechají jenom na pozorování a že ho za pár dní pustí...
Tom si rukou podepřel hlavu. Měl jí tak těžkou...plnou živých vzpomínek...

6.6.2007
Nechápu to. Jenom jsem lidem okolo mě řekl pravdu. Řekl jsem jim to, co chtěli...chtěli po mě slyšet pravdu. Proč jsem takový a co mě trápí...řekl jsem jim to a teď jsem tady. Zavřený mezi čtyřmi stěnami... Doktoři říkají, že mě za pár dní pustí, ale já cítím...cítím že oni vědí něco víc... Vždyť já to vím taky...už nikdy nebudu usmívající se Bill...už nikdy.



25.6.2007
Zítra se můj plán snad podaří...
Už to budou tři týdny, co mě semka zavřeli. Vypadá to, že na mě snad zapomněli. Nikdo za mnou nechodí a nikdo se mnou nemluví...jsem tady jenom já, propiska, deník a ty čtyři stěny...Jestli se mi povede to, co chci, tak... tak uteču. Vím, že nemůžu utíkat věčně a to ani nechci. Nepomůžu si, když uteču odtud...ty hlasy v mé hlavě tu budou stále. Ta mrtvá dívka a ty fanynky, které křičí a vykřikují moje jméno...NE!! Už zase mě začíná šíleně bolet hlava...
Těch hlasů se už nikdy nezbavím...
Proč tady není nikdo kdo by stál při mě? Možná, že kdybych nebyl sám...možná by bylo všechno jinak...

Slza. A hnedka za ní další. Pak už je Tom přestal počítat.
"Bille...Ty jsi nebyl sám!!"křikne do pokoje, jako by si myslel, že ho jeho bratr může slyšet. Každý den chodil k doktorům, jestli může navštívit svého bratra...každý den. Ale bohužel... Doktoři k Billovi nechtěli nikoho pustit. Nikoho...

26.6.2007
A je to tady. Utekl jsem...právě teď sedím na mostě a vítr si hraje s mými vlasy. Začíná mi docházet náplň v propisce...jak smutné.
Vím určitě, že až mě najdou, tak budeš první ty, Tome, kdo si přečte můj deník. Přes slzy skoro ani nemůžu psát...vidím všechno rozmazaně.
Tome...věřím, že jsi na mě nezapomněl... Prostě jsi za mnou jenom nepřišel, když jsem tě potřeboval. Nejspíš tě ke mně nechtěli pustit. Můžu jenom hádat...
Můj život byl sqělej...nechtěl by žít jinej. Vzpomínám si na to, jak jsme byli mladí a dělali si ze všeho legraci. A potom naše skupina...TokioHotel. Ne...nelituju toho. Nelituju toho, že jsme jí založili, Tome...
Náplň v propisce mi začíná vynechávat. Chci ti jenom říct, Tome - brácho...mám tě rád.
Sbohem...
Bill
Tom začala listovat deníkem jako blázen... listoval a listoval, ale další stránku už nenašel...jenom čisté listy.
Zavřel prudce deník a díval se na něj. Je to to poslední, co mu po Billovi zůstalo...
Nenávidí se za to, že s Billem nemohl být, když mu bylo nejhůř. Tolik ho potřeboval a on... nepřišel.
Tom se postavil a zakroutil bezmocně hlavou...
"Bille...mám tě rád.Sbohem bráško...!"zašeptal...zašeptal poslední sbohem pro Billa...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám díla uživatele NicaCola?

Ano
Některé
Trochu
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama