Když už nemůžeš tak skoč.

27. května 2011 v 13:40 | Love-Annie |  J - Smutné.
Autor: Love-Annie
Věk: 13 let
Kdysi mi někdo řekl, že život je zbytečný, že nemá cenu, aby lidi existovali. Tenkrát jsem tomu nevěřila, proč taky neměla jsem k tomu žádný důvod měla sem úplnou rodinu, spoustu přátel, byla jsem šťastná. Připadalo mi že ten člověk je blázen že prožil něco zlého co ho hodně bolelo něco na co se nedá zapomenout. A proto říká takové nesmyslné věci . Bylo mi ho líto nikdo si nezaslouží trpět.



Tenkrát když se to stalo byla zima pršelo já šla do školy a nečekalo mě nic příjemného. Protivná učitelka co nemá smysl pro humor a banda nafoukaných spolužáků kteří nemají ani tušení co je to trpět. Pak jsem šla domů a cestou jsem přemýšlela o všem co jsem v životě zkazila. Až jsem šla jako vždycky kolem mostu u kterého jsem vždycky vzpomínala na lidi které jsem ztratila a už je nikdy neuvidím. Na tom mostě totiž umřel můj táta se kterým jsem byla nejšťastnější na světě. Byli jsme úplně stejní a ve všem jsme si vyhověli. A tak jsem si řekla že už tu nechci být a chtěla jsem skočit dolů za ní abych ho mohla zase vidět a být sním.
Už jsem se nakláněla a najednou jsem ho uviděla. Stál vedle mě a díval se na mě a já na něho. Ani jeden jsme se dvě vteřiny nepohnuli. Díval se na mě jako by konečně našel člověka který by ho nezklamal a ztál po jeho boku až do smrti. A já ctila to samé. Ale najednou jsem prudce otočila hlavu zpět a měla zase chuť skočit. On křičel ne nedělej to. Já mu na to odpověděla ale ano chci to udělat a jdi tam odkud si přišel. A zároveň jsem někde tam uvnitř věděla že nechci aby odešel. On se ale nenechal urazit a odpověděl mi: ty to nechceš udělat! A měl pravdu. Najednou jsem nechtěla skočit ani jsem na to nepomyslela jen jsem se na něj dívala.
Tak mi pomalu pomohl zlézt dolů a šel semnou do malé kavárny na rohu tam kde jsem kdysi sedávala s tátou. Uběhla hodina a mi jsme si pořád měli o čem povídat. Bylo to neuvěřitelné v tu chvíli jsem měla pocit jako bych ho znala celý život a myslím že on právě prožíval to samé. S ním jsem měla pocit jistoty a bezpečí věděla jsem že se o něj můžu kdykoliv opřít.
Druhý den jsme si naplánovali společné odpoledne já byla ráda že konečně po dlouhé době můžu být s někým s kým je mi dobře. Zašli jsem do nedaleké cukrárny a potom jsme si udělali krásnou večerní procházku kolem Vltavy. Večer mě pak doprovodil domů dal mi pusu na čelo usmál se a řekl: je mi s tebou krásně, a odešel. To bylo naposledy co jsem ho spatřila. V neděli jsme se měli sejít před kinem a chtěli jsme jít na romantický film Dokud nás smrt nerozdělí. Ale on nepřišel. Čekala jsem volala jsem mu ale on se neozýval. Začínalo mi to být trochu divné zase jsem měla pocit že nemám nikoho. Ubíhaly týdny a nic pořád nic. Až jsem se za několik týdnů dočetla v novinách že v parku kolem desáté večer přepadli mladého muže a na místě ubodali. Ukradli mu hodinky doklady peníze a utekli. Policii se je ale zanedlouho podařilo dopadnout. V tom okamžiku jsem byla bez sebe. Došlo mi že ten mladý muž byl on. Měla jsem chuť si na místě něco udělat prostě cokoliv. Už byla tma a já se toulala lesem. Po hodině jsem se dostala zpátky k tomu mostu u kterého jsem ho poprvé spatřila. Akorát teď už mě nikdo nezachránil. S největší chutí a bezmocí jsem skočila. A najednou už mě nic netrápilo nic jsem necítila a tam daleko zamnou jsem spatřila tátu. Zase jsme byli spolu. Já znovu ucítila jeho obětí. Byla to nádhera.
Jak se říká život je jako bonboniéra nikdy nevíš co ochutnáš a já jsem svojí bonboniéru už dávno dojedla a tak byl čas jít.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám díla uživatele Love-Annie?

Ano
Některé
Trochu
Ne

Komentáře

1 terkoou-sek terkoou-sek | Web | 27. května 2011 v 19:16 | Reagovat

Je to zajímavé :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama